Zhruba před rokem, rokem a půl, se mi podařilo po delší době chytit pořádně „blbou“ náladu, nebo jak by se řeklo za časů bratrů Čapkových řádný „spleen“..
..Bylo to v době, kdy má neschopnost si najít stálejší partnerku trvala neúměrně dlouho -> asi dva roky. Však jsem mladej , asi tak 24 a kus v současný době, takže , jak se říká, chuť by byla.
Mno, po několika sedáncích i oroseného půllitru s kolegou Václavem (http://max-pol.blogy.novinky.cz ) to na mě spadlo.
Jednoho krásného večera jsem si vzal pero, kus papíru a násilím odchytil virtuální můzu básnictva. Problém je v tom , že ta moje hovořila (a občas stále hovoří) jen a pouze v anglickém jazyce, česky neuměla (neumí) ani slovo. Nazvěme to třeba deformací z dob střední školy a následné jazykové, kdy angličtina byla mým úplně nejvíc oblíbeným předmětem. Po chvilce koumání se na papíře objevilo pár slov, které si dovoluji úvést :
Poema Fantasmagorica
Walking in the streets
The sky is going darker
The wind is blowing hard upon my head
Walking in the streets
I see people starring into mist
Their empty ghosty faces ..
I can feel the raindrops falling down the stone grey sky
As I´m drowning into bitter, bitter tears of mine
I can feel the icecold blade of pain
Slowly sinking into my heart
Reminding me all the bad things that I´ve done
--
Na závěr věta od pana Wericha: „ Kde blb, tam nebezpečno“.
