Všechno se to bylo událo před težkejma járama.. ale tou dobou prafotr Morava už dávno ležel pod drnem. Bylo to někdy okolo osmého, devátého roku života. Třetí, čtvrtá třída, rebelství jedna radost.
Kuřáků v té době bylo okolo mne něúrekom, zásoby kuřiva volně k dispozici a zvědavost veliká. Tedy ne že by mi to v tu dobu nějak výrazně vonělo a vzbuzovalo libé pocity, ale ta zvědavost tam byla. Tak došlo k tomu, že jednoho krásného dne si malý Jakub vzal cigaretu a šel ven s kamarádem majícím pro změnu zápalky.
Na odlehlém místě (rozuměj 50 metrů od naší bytovky za domem u plotu ohraničujícího letní kino) jsme spiklenecky odhalili své kontrabandy, vypálili jednu proti nepříteli a bylo. Statečně jsme onu rourku dodělali, dopopotahovali a pečlivě típli. Pocity ? V hubě jako v polepšovně, ale bylo to za náma.
Tu a tam jsme onen čin zopakovali až do dne, kdy mé drahé rodičovstvo přišlo na to, že jim ubírám ze zásob. Tak mne donutili si vzít „červenou Petru“ a doma před nimi jsem si musel zapálit a onu cigaretu vyšlukovat. Hnus to byl .. Byvše zelený jak jak rybník Brčálník utekl jsem do svého pokoje za smíchu rodičů.
Na dlouho jsem s tím přestal.
Přišly časy gymnaziálních studií a s tím spojené výlety do restauračních zařízení. Tam někteří kolegové pokuřovali a po pár pivech jsem si dal i já, avšak vyloženě aktivně jsem kuřivo nevyhledával.
Snad jen jednou, když jsme s kolegy na chalupě u Domanína u Třeboně slavili narozeniny jednoho z nich. U té oslavy byla přítomna i oslavencovo sestřenka, žel bohu trpící epileptickými záchvaty. Seděli jsme, čučeli na video ála Česká soda, dobře se bavili. V jednu chvíli zařvání. Sestřenka dostala záchvat. Tož.. Na jednoho kolegu jsem houknul aby zavolal záchranku, na dalšího aby dával pozor na sestřenčin jazyk aby si ho nepřekousla či nespolkla, další jen seděl a nevěřícně zíral. Já jsem se pokoušel stabilizovat třepající se tělo. Záchranka přijela, odvezla sestřenku a my se jednohlasně shodli na tom, že onu událost je zapotřebí zapít. Tak jsme se sbalili a první moje věta byla : „ Chlapi, kdo má cigáro ?“. Ten večer jsme toho prokouřili opravdu hodně. Na brigádách jsem zkoušel i „eukalyptky“ se žlutým, růžovým a červeným provázkem. Tolik gymnaziální studia.
Do té doby jsem si ještě nikdy nekoupil vlastní krabičku, vždy jsem, jak se říkalo tam u nás, sockoval. Souběžně asi od šestnácti let jsem přemýšlel o tetování (postoj rodičů byl v tomto směru docela liberální). Uvažoval jsem nad mnoha a mnoha motivy a konečným výsledkem byla jest vlčí hlava. Proč ? Protože mám tohle zvíře, nevěda proč, velice rád. Tak jsem se sbalil, s obrázkem v kapse dojel do Písku za tamním proslulým tatérem Gisbernem a při té příležitosti si koupil první krabku- lehké Startky. Fuj velebnosti. Dneska bych se jich nedotknul.
Byvše potetován, s cigaretou v ústech jsem kráčel směrem k autobusovému nádraží a připadal si jako velkej chlap. Od té doby jsem nepřestal , kuřivo si kupuju pořád.
Přítelkyně mne naštěstí toleruje, kouřím jen venku, o rauchpauze v robotě. U ní doma se neodvážím. Doma na návštěvě u matky taky ne. A taky si onen požitek- prostředek k ukojení závislosti na nikotinu dokážu odepřít na zastávkách MHD. V restauraci, kde je nekuřácký prostor, taky dokážu přežít. Jdu-li okolo maminky s kočárkem nebo výletu mateřské školky a podobných, tak už x metrů před střetnutím schovávám cigaretu za záda. Je to pokrytectví ? Já říkám že to je pokus o ohleduplnost.
Existuje něco jako slušně vychovaný kuřák ? Jestli ano, tak se mezi ně dobrovolně řadím.
Kdy s tím hodlám přestat ? Až začneme s mou drahou polovičkou přemýšlet nad založením rodiny. Protože rodina je pro mne svatá. Proto.
Mějte se krásně, dneska večer odhodím služební kvádro a pojedu s kolegou do jedné malebné malovesničky Tři Sekery u Mariánských Lázní sekat dříví pro naší společnou dobrou známou.
