..vyprdla !“ pravila, (aspoň myslím) stará Kelišová. Inu, občas mám taky takový pocit.
Kdy ? Různě. Zkusíme to vzít třeba za minulý týden. Třeba klasická eMHáDé. To je za trest. Člověk si uvědomuje, že jí potřebuje, ale díky ne-vychovanosti některých spolupasažérů zejména v metru (tramvaj nevyužívám tak často), která zakrněla na úrovni malého děcka, začíná přemýšlet o příručním planenometu či Pistolu( čtenáři-fanoušci spisovatele Jiřího Kulhánka vědí, a ti co nevědí, nechť si přečtou třeba 4 dílnou ságu „Divocí a zlí“). Ano, jsem jeden z dalších, co vám čtenářům bude plakat na rameni, kvůli tomu, že si neumí zjednat pořádek okolo sebe.
Trasa Můstek-Skalka (Áčková-ta zelená).
Jeden si slušně stoupne před dveře, počká až se otevřou, čeká, až vystoupí cestující a už už se hrne do vozu, aby si alespoň stoupl k zadním dvěřím-> jsa mlád, nesedím. V tu ránu, téměř se železnou pravidelností si někdo vzpomene, že z vozu ještě vystoupí. Boha maria, první příznaky zvedajícího se tlaku. Dveře se zavírají, jedeme dál. Cestující přistupují, vystupují a blíží se cílová stanice.
Cítím pokus o zvednutí hladiny adrenalinu, tělo se připravuje na další výkon a stresovou situaci. Davy pasažérů se valí ze soupravy a supí a utíkají a belhají se ku schodům, aniž by jejich pohyb měl jakoukoli rozumnou logiku. To obvykle zapříčiní vytvoření chumlu pod schody, kterýžto se v polovině cesty vzhůru setká s náhodně rozmístěnými minami v podobě cestujících spěchajících opačným směrem. Jeden náraz, druhý, třetí a už se sprintuje k dalším schodům. Jsem-li na špici pelotonu, volím schody pohyblivé a jsem li v chumlu, volím raději schody pevné, nehybné. „ Sing Hallellujah “, chce se mi zařvat po konečném výstupu.
--
Podobné věci se dějí i při cestě po Václavském náměstí. Jedno, jestli od Muzea k Můstku či naopak. Člověk na naprosto nelogicky se pohybují dav natrefí v obou případech. Ať už štrúdl přes celý chodník rozvinutých turistů přespolních či zahraničních, partičku pubertálních výrostků a výroste..(jak se jmenuje ženská od výrostka?)slečen v péřovkách a řetězech.
Obzvláštní lahůdkou je, když se dav zastaví a nejeví ochotu uhnout. Klíííííd, říkám si.
V tu chvíli bych ony tvory-potvory nejraději rozšlapal na kaši, nechal je vymizet.. ale jsa člověkem mírné povahy, který „ty lidi“ má přece jen svým způsobem i rád, apeluji na vládnoucí inteligenci : „ Zřiďte chodičské průkazy a chodecké pruhy- pro turisty a důchodce, pro flákající se mládežnictvo a pruh pro lidi co potřebují jen v rychlosti projít z bodu A do bodu B.!!“
Je to totalizující opatření, ale nedobrá doba si žádá nedobrá opatření. .
Pozn. Autora: na chyby v textu nehleďte
Pozn, autora č.2: A tenhle starej znáte ?
„Jde zajíc po lese a nese si kamna. V tu ránu potká medvěda a ten medvěd praví: Ty vole, zajíci, kde si vzal takový parádní kamna ? Zajíc na to: „No úplně normálně. Přišla mi esemeska od lišky, že prej se mám stavit na kafe. Tak jsem si vykartáčoval srst, nageloval fousy a jdu. Tak deset metrů před norou vidím, že má pootevřený dveře. Pomalu vejdu dovnitř.. a nestačim se divit. Přítmí, na stole hořící svíčky, flaška s borůvkovým vínem.. a vedle na posteli roztažená liška. Zastřeným hlasem povídá : „ Zajíci, vem si co chceš..“
Nu, a tak jsem si vzal kamna.“
Uvítám námitky i komentáře.
